Příběh

Jak jsem stavěl provozovnu.

Pokud máte garáž dimenzovanou na staré „embéčko“, pak raději necháte stát auto venku. Takže najednou disponujete volnými čtverečními metry, které po připojení dílny a zabíjačkové místnosti už vydají na dostatečnou provozovnu. Touto úvahou to tedy všechno začalo. V tu chvíli jsem měl požádat manželku, aby mi dala pár facek a mohl jsem rok 2017 trávit v klidu a pohodě. No ale jelikož jsem tak neučinil, tak ona úvodní myšlenka odstartovala maraton, který naivní optimista hodlal uběhnout za dva měsíce. Jelikož jsem však neměl natrénováno, tak jsem do cíle dorazil až po osmi měsících. Nutno však na vlastní obhajobu říci, že není centimetru čtverečního, kterého bych se nedotkl vlastní rukou.

V úvodu bylo třeba veškerý nepořádek vyklidit z inkriminovaných míst „někam jinam“. Obligátní „zatím to dám do garáže“ použít nešlo, když právě ona garáž měla projít rekonstrukcí. Odnesl to sklep. Do dneška se z toho chudák nevzpamatoval. Poté, co tedy prostory byly uvolněny, započaly bourací práce. Kdo to nezažil, tak neuvěří, kolik cihel máte pod nohami, když vybouráte otvor na jedny dveře. Jsem si stoprocentně jist tím, že kdybych ten otvor zpět zazdil, tak mi polovina materiálu ještě zbude. Takže Nerudovské „kam s ním“ bylo až vtíravě aktuální. A zde nastal nový fyzikální paradox. Množství sutě, které máte na zemi pod nohami se jeví býti 3x menší, než když totéž množství sutě umístíte do velkoobjemového kontejneru. Takže podtrženo a sečteno: suť z jednoho otvoru pro dveře se v kontejneru jeví jako množství materiálu na půl domu.

Ale prozatím to byla procházka růžovou zahradou. Hned poté totiž přišlo na řadu prokopání tunelu od domu ke garáži pro vedení vody. Na straně domu je třeba se probourat ven ze sklepa, a na straně garáže….se podkopat. 120cm hloubka a 60cm šířka. Kdo mě zná, tak již tuší, že jsem šířku, vzhledem ke své tělesné konstituci, silně podcenil. Zkoušeli jste někdy rýt v postoji bokem k rýči? Ne? Ani to nezkoušejte, je to blbost….ale ne, že by to tak nešlo, jenom to jde tak nějak…blbě.

To je zajímavé, jak si člověk vždycky myslí, jak to, co právě dělá je těžké a náročné. A ono přijde ještě něco mnohem těžšího a náročnějšího, takže to, co se před chvílí jevilo jako dřina, byla vlastně rozcvička.

Zkuste se probourat betonovými základy ze sklepa ven, přitom sedíte ve sklepě pod schody. Výška stropu 80cm. A jako třešinka na dortu, kámen. Kámen jako kráva, takže nakonec zjistíte, že celou dobu jste na beton ani nenarazili, protože jste neustále v tom šutru! K tomu třímáte v ruce jedenáctikilové bourací kladivo, které i s hrotem má délku skoro jeden metr. A aby toho nebylo málo, tak to držíte v ruce prvně v životě. Co nejhlouběji se skláním před všemi horníky. Po jedné směně bych si nárokoval lázně, po dvou invalidní důchod a po třetí směně by mě vynesli nohama napřed. Z tohoto pohledu pak podkopání základů, na straně garáže pro protažení potřebného vedení, už byla v podstatě kosmetická operace. Něco jako kdyby vám zubní lékař vrtal zub, přitom by ležel na zemi na břiše. Takže pohodlí zaručeno.

Ale i to se nakonec dalo překonat a mohlo se začít pokládat trubky. Vymyšleno bravurně, realizace krkolomná, výsledek však funkční! Leč ouha. Posilněn provokací sousedovou „kdy to prý zakopu“, jsem celé to veledílo zakopal tak rychle, že jsem si opomněl tam položit kabely pro termostat apod.

Představte si tu situaci, kdy stojíte nad tím právě zahrnutým výkopem jako nad čerstvě zaházeným hrobem, hledíte do země a nemůžete uvěřit a smířit se s tím, že ten kabel opravdu ještě stále leží v garáži na zemi. V takových chvílích i kliďas vidí rudě, slabší povahy propukají v pláč a cholerici……hanba mluvit. Takže poté, co jsem se dostatečně vynadával, jsem odhrnul 20cm zeminy a praštil kabelem do takto připraveného rygólku a už navždy si musím pamatovat, že tam je, protože rýč by byl v tomto případě nekompromisní. A bohužel už v tuto chvíli můžu avízovat, že o tom kabelu ještě uslyšíme.

Úpravy omítek, oprava elektrického vedení či zazdění otvoru po garážových vratech, to je ve srovnání s předchozím naprostý relax. Ovšem pouze do chvíle, dokud se daří, dokud práce postupuje zdárně vpřed. Jakkoli předpokládaný termín dokončení je již v tuto chvíli dvojnásobně překročen.

Betonování, to je ten hit. To si takhle necháte přivézt několik desítek pytlů betonu. Ano, já vím, že šlo pozvat auto, nechat to vylít….ale když ono se to jevilo jako levnější varianta. Takže nejdříve si ty pytle nanoste pod střechu, potom si je zpracujte a všechno zabetonujte, následně po dvou týdnech zjistěte, že se vám to odlepilo od podkladu, celé si to vybourejte a znovu nanoste, tentokrát do kontejneru. NO NENÍ TO PARÁDA! Takže betonování muselo proběhnout dvakrát. Rada všem nezkušeným: podkladový beton musí být dokonale vyzrálý a suchý. Ne, že bych se stal odborníkem na betonování, psali to na Internetu 🙂

Jako předposlední úkon přišel na řadu strašák jménem dlažba. Položit dlažbu není problém, ale musíte rozflákat všechny bubliny všech možných vodováh. Pak bude s výsledkem spokojen i naprostý začátečník. Ovšem, máte-li kuráž, přizvěte vodováhu na toto dostaveníčko v kleče, a podaří-li se to alespoň trochu přesně, budete spokojení a hrdí dvojnásob. Když klečíte první dvě hodiny, vodováha tančí po ploše jako krasobruslařka v nejlepších letech. Když už klečíte 8 hodin, tak vodováhu berete coby parťáka, který má právo sem tam odkývnout váš názor. No a když už klečíte v součtu dvacet hodin, tak s konstatováním „není to přece obývák“ se už ani s nějakou vodováhou nezdržujete. Práce vám jde pěkně od ruky a výsledek je uspokojivý…dostatečný….při troše dobré vůle i dobrý. A všechno by to mohlo krásně směřovat do velkolepého finále, nebýt onoho již jednou prokletého kabelu.

To tak lepíte lemy kolem podlahy, když tu najednou se vám zdá, že jakýsi kamínek trčí z omítky, tak nic netušíc, berete majzlík a ladným švihem kamínek odseknete. Jenže on to není kamínek a tím pádem nic neodseknete. Ale nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme. Takže seknete ještě jednou. Tentokrát odseknete….co, netřeba dlouze popisovat. On ten kabel evidentně neměl souzeno tam být.

Takže je tam a není tam. Na opravu ještě nedošlo.

A už jdeme do finále. Vymalovat, umýt, nastěhovat, smontovat nábytek. Kdo nikdy nestěhoval 250kg troubu oknem, tak neví, co je to stěhování. Já už to vím.

A tak si vážím toho, že všechno nakonec funguje jak má, provozovna je přesně dle mých představ, hygienicky schválená a čerstvými koláči provoněná.

Pro ty, kteří na poli představivosti jsou drobátko handicapovaní, přikládám i nějaké obrázky.